Navigace
Výběr jazyka
Obsah
Průvodce stavebním vývojem zámku a jeho současný stav
Jana Bisová
Tiskem vyšlo: Dačický vlastivědný sborník, r. I, 2001, s. 167-186.
Naše znalosti o dějinách zámku a jeho bývalých majitelích vycházely původně jen z nepříliš bohaté literatury, která je omezeně k dispozici v knihovnách či v archivu zámku (Zwach, Beringer-Janoušek, Křížek, Halasová, Bartušek, Svobodová). Ne všichni autoři však uvádějí použitou literaturu nebo prameny, ze kterých své informace čerpali, často opisují jeden od druhého, aniž by svá tvrzení doložili nebo prověřili. Mnohdy se tedy setkáváme s omyly či nepodloženými dohady, které je potřeba doložit nebo vyvrátit. K tomu slouží studium archivních pramenů, nálezy při stavebních úpravách, někdy náhodná zjištění při práci s mobiliářem nebo s historickými fondy v zámecké knihovně. S každým objeveným faktem ovšem vyvstávají další otázky a okruhy otázek, a nalézání odpovědí k nim naše znalosti upřesňuje a rozšiřuje. Vše se tedy děje podle známého Sokratova výroku "Vím, že nic nevím", a naše poznání tak nikdy není u konce. To však nás nesmí odradit od snahy přece jen se dozvědět víc.
Častá otázka zní, jak dříve zámek vypadal, k čemu sloužila ta která místnost, jak fungoval provoz zámku za bývalých majitelů apod. Zámek je více než 400 let starý, proto také jeho podoba a využití se měnily. Nejsme si zcela jisti, jak vypadala původní novostavba zámku, postavená pro Oldřicha Krajíře z Krajku. Nejstarší známá zmínka o zámku jako novostavbě pochází z dačických domovních knih z roku 1591. Tento údaj poprvé uveřejnil František Křížek v roce 1943 na základě svého průzkumu dačického městského archivu. Do té doby byla jako první zmínka o Novém zámku uváděna kupní smlouva z roku 1610 mezi Kateřinou Krajířovou a Václavem Dubským z Třebomyslic. I Friedrich v. Dalberg (+ 1914) se domníval, že stavebníkem zámku byla Kateřina Krajířová, jak o tom svědčí nápis na balustrádě horního patra arkád umístěný sem po přestavbě v roce 1909. Jako architekt bývá v literatuře uváděn Ital Francesco Garof de Bissone, který se prokazatelně podílel na stavbě renesanční věže dačického farního kostela. Všeobecně se soudí (důkladný stavební průzkum nebyl bohužel proveden), že Oldřich Krajíř z Krajku do své smrti v roce 1600 postavil jen čelní křídlo; dodnes se zde dochovala hřebínková křížová klenba v sálech i na chodbách, a také arkádové oblouky v obou patrech do nádvoří. Boční křídla (původně jen spojovací, rovněž s křížovou klenbou) a jižní křídlo byla připojena či dokončena později, za Viléma Dubského z Třebomyslic (1610-1620), nebo až za Berků mezi lety 1622-1644 (Plaček). Předpokládáme, že za Fürstenberků (1644-1714) žádné stavební změny provedeny nebyly. Fürstenberkové sice dačické panství drželi, ale kvůli dlouhotrvajícímu sporu o dědictví s rodem Berků do zámku, kde sídlili pouze jejich úředníci, neinvestovali. Názory týkající se přesahů hlavního křídla s průjezdy se liší. Poche (a také Plaček) považují tyto přesahy za součást původní renesanční stavby, Vlček je považuje za mladší, teprve barokní. Při rekonstrukci bytu nad vstupním průjezdem se po odstranění omítek zdálo, že skutečně tato zeď (mezi průjezdem a kanceláří) je původně vnější. Klenba, i když nepravidelná, probíhající nepřerušeně z horní arkády směrem do obou přesahů, svědčí spíše o správnosti prvního názoru, ale důkaz to není. Na vyobrazení zámku z roku 1729, tedy před barokní přestavbou, jsou dobře při zvětšení vidět okna v mezipatře, tedy v části hlavního křídla přesahující čtvercový půdorys. Zaznamenali jsme dokonce názor, že uprostřed severního křídla, v místě dnešního tzv. kočárového vchodu, se nacházel průjezd, který dělil křídlo na dvě části; ten se však na zmíněném vyobrazení nenachází. Žádné jiné starší vyobrazení původní renesanční stavby není bohužel známo.
Také vznik hospodářského křídla je odsouván snad až do barokní doby (Plaček), kdy majiteli zámku byli Osteinové (1728-1809). Při rekonstrukci tohoto křídla v roce 1996 však byly nalezeny stavební prvky (renesanční římsy pro stání koní a napajedlo), které tento názor vyvracejí. V kuchyni byl naopak nalezen železný kachel s reliéfem psa, který by mohl být erbem Osteinů - kuchyň byla tedy pravděpodobně vestavěna mezi budovu zámku a hospodářské křídlo v 18. století při barokní přestavbě. O vzhledu zámku po této přestavbě máme nejméně přesné představy. Poznamenala zřejmě zejména podobu nádvoří - arkádové oblouky byly zazděny (zůstaly jen naznačeny) a okna sjednocena, věž dostala barokní cibulovitý kryt. Porovnáme-li dvě dochovaná vyobrazení zámku před a po přestavbě v letech 1731-1732, vidíme na bočním křídle po přestavbě pravidelnou řadu oken - muselo tedy dojít k podstatnému zásahu i zde. Plaček soudí, že při barokní přestavbě v 18. století byla tři křídla (kromě severního) zvýšena o polopatro a byl postaven "věžový nástavec". Přitom vyobrazení z roku 1729 (před přestavbou) tuto věž již zachycuje, i křídla vypadají stejně vysoká. Souběžně podél východního křídla stála budova, přiléhající k přesahu hlavního křídla; tato budova, jejíž účel neznáme, je dobře patrná i na obou již zmiňovaných vyobrazeních zámku.
Beringer-Janoušek se zmiňuje o sochaři Sebaldu Kölblovi, který vytesal čtyři kamenné vázy na květiny k novým zámeckým vratům a čtyři hraběcí kamenné znaky. V zámku byly vybudovány vlašské krby, "z nichž mnohé zachovány dosud" [1893] a instalována kachlová kamna hrnčířem Jakubem Volkem ze Starého Hobzí. Okna prý byla zasklena kolečky. Jako architekt je uváděn Francesco Cameli, jako zednický mistr Jan Nevídal. Žádný z uvedených prvků už se dnes v zámku nevyskytuje. Zajímavá je v této souvislosti poznámka Fr. Křížka, že "některé Kölblovy sochy z dačického zámku jsou nyní [1943] v zámku v Telči". Literatura se naopak nezmiňuje o bohatě intarzovaných parketách, instalovaných ve dvou prostředních sálech 1. patra, dodnes dochovaných, ani o přístavbě kuchyně. Park v blízkosti zámku měl pravidelnou úpravu se stříhanými porosty a ozdobnými záhony, na svahu pod zahradnictvím byla chmelnice.
Empírová přestavba exteriéru zámku vedená vídeňským architektem Riedlem proběhla v roce 1816, po převzetí panství Karlem Antonem Maximilianem Dalbergem (+ 1859). Oblouky v 1. patře arkádové chodby byly zaskleny dřevěnými okny (kamenné sloupy mezi oblouky však ještě zůstávají zazděny). Tento prostor je v literatuře nazýván zimní zahradou (Wolný, Zwach). Jeho empírovou podobu můžeme dobře vidět na fotografii z roku 1909, kde je částečně ještě vidět stav arkády před odkrytím sloupů. V empirovém slohu bylo také upraveno hlavní průčelí se středním rizalitem, vymezeným dvěma pilastry a trojúhelníkovým štítem s erbem rodu Dalbergů, a dvoukřídlým venkovním schodištěm s kovaným zábradím. Protože neznáme přesnou podobu tohoto průčelí ani za renesance, ani za baroka, nemůžeme přesně posoudit, k jakým změnám zde došlo. Při opravě omítek v roce 1992 byly nad čtyřmi okny v přízemí zřetelné tři vyzděné oblouky; původní okna tedy asi vypadala jinak. Podoba exteriéru severního průčelí zámku po této přestavbě je již známa ze Sandmannovy litografie z poloviny 19. století, a dochovala se beze změny dodnes. Na plánu města Dačic z roku 1829 je ovšem ještě vyznačena budova stojící podél východního křídla; musela být tedy zbourána až po tomto roce. Sandmannova litografie ji už nezachycuje. Zámecký park byl v roce 1818 rozšířen o rybník a okolní pole do rozlohy téměř 10 ha, a byl upraven podle návrhu Michaela Riedla jako přírodně-krajinářský park, dříve zvaný též anglický. Vzorem mu byl údajně park v rakouském Laxenburgu. V literatuře uváděný údaj o rozloze parku - 17 nebo dokonce 19 ha - je chybný; vznikl patrně nepochopením německého výrazu "17 Joch" u Zwacha, 17 jiter (1 jitro = 0,57 ha), tedy 9,7 ha. Dokonce teprve po roce 1829 (podle plánu města) bylo k parku připojeno území za rybníkem (dříve parcela č. 805).
Interiér zámku byl upraven v letech 1832-1833 architektem Karlem Schlepsem. Nejpozoruhodnější je schodiště, které prostupuje celou výši východního křídla a zabírá polovinu jeho objemu. Původní podlaží zde patrně byla vybourána, prostor zaklenut valenou klenbou zdobenou iluzivní malbou. Dvouramenné schodiště je samonosné; každý kamenný schod je zabudován hluboko do zdi, schodiště je opatřeno elegantním zábradlím. Prostor v čelech je podepřen dvojicemi sloupů se segmentově uzavřenými edikulami. Další změny se týkaly 1. poschodí severního křídla. Na arkádové chodbě byla vybudována již zmíněná zimní zahrada. Chodba, dva prostřední sály (dnes knihovna a taneční sál) a salonek přilehlý k chodbě (dnes rokokový) byly vyzdobeny sloupy, v některých místnostech vymalován strop iluzivní malbou (dochována v dnešním archivu - včetně erbu Dalbergů a Sturmfederů; napoleonském, francouzském a rokokovém salonu). V nově zřízené knihovně (dnes nazývané archiv) byly instalovány empírové skříně. Podlahy byly pokryty jednoduchými intarzovanými parketami, dodnes dochovanými v západní části tohoto křídla i v mezipatře pod ním. Přesné informace o změnách ve vytápění nemáme; podle Křížka byly i po této přestavbě v zámku ještě krby, určitě však zde byla instalována i empírová kachlová kamna, dodnes jen výjimečně zachovaná.
K určitým, ale nedostatečně doloženým úpravám muselo dojít v roce 1860, po smrti Karla Antona Maxe Dalberga za jeho syna Friedricha Ferdinanda (+ 1908). Literatura (Zwach a podle něho Svobodová) uvádí jméno architekta Friedricha Flora (s odkazem na litografii F. H. Kunika) a domněnku, že bylo upraveno zahradní průčelí. Na litografii je totiž vyobrazen středový rizalit s trojúhelníkovým štítem na jižním průčelí zámku, a při této úpravě měl být odstraněn. Pravděpodobnější však bude, že malíř zobrazil zámek nepřesně, rizalit na jižním křídle nikdy nebyl, a úpravy se týkaly spíše interiéru. Letopočet 1860 se dochoval na podestě schodiště bočního východního křídla; v té době mohly být také sníženy stropy v místnostech, které potom sloužily Friedrichu Ferdinandovi jako pracovna a ložnice (dnes dětský pokoj a malá jídelna). V prostoru mezi původním a sníženým stropem se totiž dochovala empírová iluzivní výzdoba, patrné jsou zejména sloupy. Snížený strop byl vyzdoben pouze štukami a v místnostech také byly patrně instalovány nové parkety. V přízemí byly nové parkety podle nalezeného zápisu položeny v r. 1869.
V roce 1908 zdědil zámek Friedrich Dalberg (+ 1914), a na jeho objednávku zde proběhly další úpravy, které jednak umožnily pohodlnější celoroční bydlení (instalace ústředního topení teplovodního a teplovzdušného, elektroinstalace), a dále zhodnotily některé interiéry v duchu pozdní secese a novobaroka. Při opravě oken na arkádové chodbě byly objeveny zazděné původní renesanční sloupy; oblouky byly vybourány a zaskleny kovovými okny. Renesanční prvky (klenáčky ve vrcholech arkád, kuželky balustrády, konzoly pod piedestaly sloupů), které vyzdvihuje Bartušek jako doklad italského vlivu, nejsou tedy původní, ale byly vytvořeny z umělého kamene až podle Prutscherova návrhu. Na protější straně nádvoří byla přistavěna kaple novobarokního vzhledu, ovšem s pozdně secesním dřevěným oltářem, se vstupem z chodby v 1. patře jižního křídla. Původní kaple byla umístěna na východním konci této chodby; Beringer-Janoušek zmiňuje "oltář s Ukřižováním Páně a četné figury ze slonoviny. Též staré paramenty při kapli jsou památky vzácné". Strop v této staré kapli byl zdoben geometrickými štukovými ornamenty, které se však při výměně stropů v roce 1991 nepodařilo zachovat. Jeden z prostředních sálů severního křídla byl přeměněn na knihovnu. Na míru vyrobené knihovní skříně z dubového dřeva s ochozem, zdobené řezbami, vznikly v dačické truhlářské firmě Leixner & syn. Autorem projektu ke všem těmto změnám byl vídeňský architekt Hans Prutscher. Na nádvoří byla pravděpodobně ještě před r. 1914 vybudována kašna, zapuštěná do země, jak dokládají fotografie zhotovené z dochovaných negativů. Nádvoří bylo vysypáno pískem a vyzdobeno květinovými záhony. Nepodařilo se dosud zjistit, kdy došlo k odstranění kašny; domníváme se, že drobná soška z této kašny se dnes nachází na dvoře sousedního domu čp. 83/I.
V meziválečném období se počet obyvatel zámku postupně snižoval. Zemřela Helena (+ 1924), Josef (+ 1929), Karolina (+ 1935), Sophie (+ 1937). Johann Dalberg již nepotřeboval pro sebe rozsáhlé reprezentační pokoje; nechal si upravit byt v 1. patře jižního křídla s okny do parku, s moderní koupelnou, která do té doby v zámku pravděpodobně nebyla. Tento byt převzal v roce 1940 po Johannovi jeho dědic Franz Karl zu Salm-Salm. Přesnou podobu tohoto bytu ale neznáme. Vstup pro návštěvníky jižním křídlem přes nádvoří slouží teprve od roku 1996. V celém poválečném období bylo toto křídlo a zčásti i boční křídla využívána postupně armádou, Domem pionýrů, školní družinou, hudební školou, městskou knihovnou a mnoha dalšími nájemníky, byly zde také byty. Se všemi nájemníky, kteří platili směšné nájemné, byly různé problémy, jak o tom svědčí dochovaná korespondence. Některé instituce sídlily dokonce i v severním křídle, kde je dnes prohlídková trasa.
Dnešní návštěvník vstoupí ze zadního průjezdu vpravo do pokladny, za níž jsou další dvě místnosti (dnes výstavní síň). Podle popisu zámku z roku 1914 (po úmrtí Friedricha Dalberga) byly v těchto místnostech pokoje pro komorné a v rohové místnosti, přístupné tehdy samozřejmě také chodbou z východního křídla, šatna pána domu. Ze šatny původně také vedlo dřevěné schodiště do 1. patra. V této rohové místnosti se zachoval kamenný renesanční portál, jediný v celé budově dačického zámku, teprve po rekonstrukci v r. 1999 přístupný veřejnosti. Klenba nad místností, ve které je dnes pokladna, není pravidelná; dá se tedy předpokládat, že původně přesahovala až nad zadní průjezd, který mohl vzniknout teprve při některé přestavbě zámku. Jdeme-li z průjezdu doleva, vstoupíme na kamenné polooválné schodiště, které také bylo vestavěno při některé z přestaveb - podle zábradlí, je-li stejně staré, se dá usuzovat právě na rok 1860. Nevíme, zda předtím v těchto místech bylo nějaké jiné schodiště (nebylo by funkčně nezbytné), protože v místě dnešního vstupu do nové kanceláře byla při rekonstrukci odkryta stará dřevěná zazděná zárubeň, ovšem ve výši podlahy přízemí, jako by tam tehdy schodiště nebylo. V přízemních místnostech vlevo od průjezdu bývaly prostory pro sloužící, na něž v západním křídle navazovala tzv. chodba svatých (ve výklencích snad bývaly sochy?) a z ní přístupné spižírny a velká kuchyň, jak už bylo zmíněno, vestavěná při barokní přestavbě v 18. století. Velký kachlový sporák je dosud v dezolátním stavu, jinak byla kuchyně v hrubé stavbě rekonstruována v r. 1996. Ke kuchyni přiléhají menší prostory - zázemí kdysi rušného provozu, a dále hospodářské křídlo, v němž bývalo uskladněno palivo, potraviny v lednici (chlazené přírodním ledem); k němu pak přiléhalo ze západní strany několik přístřešků, snad k drobnému chovu domácího zvířectva, které tak bylo kuchařkám kdykoli k dispozici. Tyto přístřešky však byly odstraněny při rekonstrukci v r. 1996.
Vejděme nyní do schodišťové haly, ze které se dříve dalo dveřmi v přízemí, dnes zazděnými, projít do předsíně a chodby východního křídla (dnes ubytovna průvodců). Před r. 1914 byl v přilehlých místnostech archiv barona a pokoj pro sloužícího, který tak měl blízký přístup do panské šatny v rohové místnosti s kamenným portálem. Je pravděpodobné, že průchozí byly také dveře (dnes se zrcadly na galerii schodišťové haly), které vedly do prostor v 1. patře východního křídla. O podobě prostor schodišťové haly před jejím vznikem však nemáme žádné zprávy. V každém případě snad již od renesančních dob existovalo boční kamenné schodiště (a jemu odpovídající v protějším západním křídle), které umožňovalo výstup do 1. i 2. patra. V komůrkách přiléhajících ke schodišti bývaly záchody - nejdříve suché, později (patrně po r. 1909) splachovací. V 1. patře byly pokoje pro společnice barones (opět podle zápisu z r. 1914), pokoj pro služku, dále v rohovém pokoji salon barones, v jižním křídle další salon, dále jídelna a přípravna, pokoj pro služku a dvě ložnice barones (baronesami se zde myslí dvě neprovdané Friedrichovy sestry Helena a Sophie). V západním křídle opět pokoje pro sloužící a za schodištěm komora na prádlo. Místnosti ve 2. patře popisovaných křídel sloužily hostům, menší pokojíky sloužícím. Z 1. patra, z místnosti dnešní pokladny muzea, se vstupovalo ke schodům na věž. Spíše než schody to byl dřevěný žebřík, po kterém se vystoupilo do 2. patra, kam až viselo závaží hodin. Po dalším žebříku se dalo vylézt až k hodinovému stroji. Po rekonstrukci jižního křídla a opravě věžních hodin (pocházejí z roku 1713), kdy bylo závaží zkráceno a natahování hodin elektrifikováno, je nutno k hodinám chodit přes půdu: po bočním schodišti nad ubytovnou průvodců až nahoru, půdou nad východním a jižním křídlem až k hodinám.
V zámku bydlela řada zaměstnanců. Vlevo od předního vjezdu byl byt portýra, byt byl také nad ním (dnešní služební byt správce). Podle pamětníků kočí, později snad také řidič, bydlel v místnosti nad tímto bytem (přesněji nad dnešním předpokojem), přístupné po dřevěném točitém schodišti původně až z přízemí (kdy byly venkovní dveře z jižní strany přesahu hlavního křídla zazděny, nevíme, snad až při rekonstrukci bývalého bytu portýra na pokladnu a WC). V přístavku na opačném konci tohoto křídla býval v roce 1914 v přízemí sklad nářadí, v 1. patře pokoj pro komornou baronky Karoliny. Ta snad obývala dnešní hostinské pokoje, umístěné v mezipatře zrcadlově k bytu správce. Tím se dostáváme k reprezentačním a obytným pokojům majitelů zámku, které vlastně tvoří dnešní expozici, přístupnou veřejnosti. Přízemí hlavního severního křídla bývalo asi vždy určeno k reprezentaci, k přijímání návštěv. Ty přijížděly kočárem a vstupovaly po vnějším dvouramenném schodišti ke vchodu do přízemí. Jak se měnila podoba tohoto schodiště a vstupu ovšem nevíme. V přízemních sálech se dochovala renesanční klenba, od 19. století zdobená jednoduchou malbou, v r. 1956 odstraněnou. Zařízení vstupního sálu (dnešní návštěvníci do něj vstupují z arkády), sálu předků s rodovou galerií a jídelny bylo instalováno v 19. století, částečně s použitím staršího nábytku po Osteinech. Zatím nevíme, zda iniciátorem této instalace byl již Karel Anton Max Dalberg, nebo až jeho syn Friedrich Ferdinand. Byla vytvořena rodová galerie portrétů předků nových majitelů zámku, Dalbergů, dnes zvaná sál předků. Obrazy byly sjednoceny do sdružených rámů o stejných rozměrech, některé portréty za tím účelem zvětšeny, některé namalovány jako kopie podle neznámých originálů. Poslední dvojportrét představuje Karla Antona Maxe s manželkou Charlottou (z toho bychom mohli usuzovat, že iniciátorem zařízení byl až jeho syn, jehož portrét se zde nenachází). Pod ním se nachází příborník s intarzovanými erby Dalbergů a rodu Vittinghoff-Schell, ze kterého pocházela Friedrichova manželka Kunigunda, přivdaná sem r. 1846. Řada dvojportrétů představuje rodiče, prarodiče, pra-prarodiče a pra-pra-prarodiče Karla Antona Maxe a další příbuzné. Na jednotlivých portrétech jsou potom další významní členové rodu, většinou duchovní. Křišťálové lustry, které se v přízemí nacházejí, byly zakoupeny v 19. století ve Vídni u dodnes existující firmy Lobmeyr; elektrifikovány byly dodatečně, asi v r. 1909. O firmě Lobmeyr víme, že obchodovala s českým sklem a vlastnila dokonce několik skláren v Čechách, je tedy možné, že zámecké lustry pocházejí z některé z nich.
Vstupní, společenský sál, doznal jednu významnou změnu - zmizel odsud totiž kulečník, ještě po r. 1950 evidovaný, posléze bez dochované dokumentace odstraněný. Sál tedy sloužil pánské společnosti k provozování kulečníku, snad i jako kuřárna. Bývala zde také barokní skříň, po zestátnění odvezená do zámku v Jaroměřicích n. Rok., kde dosud zůstává. Raně barokní sekretáře nejsou z původního zařízení, pocházejí ze sbírek zámku v Jemnici. Obraz zříceniny hradu Dalburgu je z 19. století; zřícenina dosud existuje, nachází se jihozápadně od Mohuče nedaleko města Bad Kreuznach, a je v soukromém vlastnictví dědiců - Salmů. K dějinám rodu Dalbergů se vztahuje také obraz s výjevem pasování Wolfganga Dalberga na rytíře v roce 1452 (obraz je ovšem z 18. století). Jídelna je zachovaná v původní podobě z dob Dalbergů, jen kožené potahy židlí jsou výsledkem necitlivého restaurátorského zásahu. Ovšem i látkové potahy ostatního sedacího nábytku v přízemí byly vyměněny již za pánů, z pruhovaných na květované. Porcelán vystavený v jídelně vpravo od okna je ukázka větších servisů, uložených v depozitáři. Zejména porcelán zn. Frankenthal čítá mnoho kusů, byl to původně servis asi pro 60 osob, také kamenina z Copelandu se zeleným dekorem je ve sbírkách zastoupená velmi početně. Sklo v protější vitrině je většinou zdobené erby, z nich převážnou část se již podařilo identifikovat. Většina erbů se vztahuje je kurfiřtovi Osteinovi, dále Karlu Theodorovi Dalbergovi a Antonu Adolfu Dalbergovi jako opatu ve Fuldě. Původ skla, tedy sklárna, kde bylo sklo vyrobeno, není však dosud objasněn. Podařilo se však naopak identifikovat všechny portrétované církevní hodnostáře, jejichž totožnost byla ve starší literatuře chybně formulována jako portréty "kurfiřtů z rodu Osteinů". Dnešní sál sbírek sloužil kdysi jako přípravna jídla před jeho podáváním v jídelně. Původní zařízení dnes neznáme; přírodovědné sbírky Friedricha Ferdinanda Dalberga (+ 1908) sem byly umístěny až po zestátnění zámku. Sbírka nerostů a hornin obsahuje na 800 kusů, ty nejzajímavější jsou ve vitrinách, další v zásuvkách za spodními dvířky skříní. Celá sbírka byla v r. 1989 odborně zpracována, protože původní Friedrichova dokumentace se dochovala jen ve zlomcích. Sbírka motýlů není již zdaleka kompletní, mnoho exponátů muselo být vyřazeno pro totální zchátralost. Motýli ovšem nejsou zpracováni odborníkem a použité popisky nemusí již odpovídat skutečnosti. Friedrichovu ornitologickou sbírku převzalo po jeho smrti muzeum v Jihlavě. Soupis sbírky, vydaný v r. 2000 tiskem, uvádí 542 exemplářů vycpaných ptáků. Nad stolkem s vyobrazením města Aschaffenburg, odkud přišel první Dalberg do Dačic, jsou v miniaturách portréty členů rodiny Friedricha Ferdinanda, vpravo dva synové, ostatní dcery. Rytířské brnění je jen nefunkční dekorativní kopií z 19. století, z tenkého plechu, které ani neodpovídá žádnému typu skutečného středověkého brnění. Návštěvníci procházejí dále arkádovou chodbou směrem ke schodišťové hale. Kovové dveře na nádvoří navrhl při rekonstrukci zámku v r. 1909 Hans Prutscher, práci provedl vídeňský zámečník Franz Knotz (údaje byly odkryty a posléze opět zatřeny barvou při opravě dveří bratry Fučíkovými v r. 1996). Předtím zde byly dveře dřevěné, nijak zajímavé, jak je vidět na některých dochovaných fotografiích. Také kovová okna na dolní i horní arkádě jsou z r. 1909, nepříliš dobře pro údržbu navržená, jejich mytí je obtížná a nepříjemná práce, navzdory pojízdnému lešení, které je už dnes k dispozici. Tmavě hnědé dřevěné dveře - vstup do přízemních sálů - byly instalovány až po r. 1909.
Ve schodišťové hale jsme se pohybovali už několikrát; předpokládáme, že její prostor vznikl vybouráním dvou podlaží chodeb a místností až po kamenné točité schodiště uprostřed východního křídla. Stalo se tak při vnitřních empírových úpravách podle návrhu architekta Schlepse v letech 1832-1833. Takto vzniklý a vyzdobený prostor se stal ojedinělým interiérem nejen v naší architektuře. V přízemí byl umístěn mramorový pomník věnovaný památce Friedricha Antona Osteina-Dalberga (+ 1814); autor pomníku byl ovlivněn výtvarným názorem sochaře Antonia Canovy. Nemáme žádné informace o tom, kde a kdy pomník vznikl, jak byl přepraven a umístěn do interiéru; nevíme ani, nakolik podoba Osteina-Dalberga odpovídá skutečnosti, protože žádný další jeho portrét není znám. Portréty zde vystavené jsou všechny identifikovány, až na jediný - portrét hubeného šlechtice visící poslední v řadě vpravo. Pozoruhodný je velký genealogický vývod, který nechali vyhotovit bratři Dalbergové v r. 1702. Je na něm znázorněno 7 generací jejich předků až do poloviny 15. století, v horní řadě je 128 jmen a erbů. Předek uvedený zcela vlevo nahoře je Wolfgang, který je vyobrazen při pasování na rytíře na mostě přes Tiberu v Římě na velkém obraze v přízemí. Podle nejnovějšího bádání pochází tento rodokmen z dalbergovského paláce v Mohuči, zničeného v r. 1793. Dva genealogické vývody po pravé straně haly patří dvěma příbuzným Osteinovým; je to doklad šlechtického původu prarodičů první Osteinovy manželky Karoliny v. Berlepsch, Wilhelma Ludwiga v. Berlepsch a Gertraud Wolf v. Guttenberg. Z toho můžeme odhadnout, že obrazy vznikly kol. r. 1680, jsou tedy starší než velký genealogický vývod Dalbergů. Dvě menší genealogie na protější stěně jsou novější: vývod Kunigundy v. Vittinghoff-Schell z r. 1846, tedy z doby, kdy se provdala za Friedricha Ferdinanda Dalberga, a vývod Friedricha Karla Antona, adoptovaného Osteina-Dalberga, který má také v hale pomník. Dva zajímavé alegorické portréty visí zcela nahoře; mají představovat bratry Huga (1702-1754) a Lothara (1703-1720) Dalbergovy, ovšem podoba jistě neodpovídá, neboť Hugo těžko mohl mít ve čtrnácti letech plnovous (obrazy jsou datovány 1716 a 1717). Co vyjadřují drobné výjevy okolo postav, také dosud není jasno. Dlužno poznamenat, že schody v této hale byly v 50. letech natřeny silnou vrstvou bílé barvy, snad z důvodu snazšího úklidu, středem schodiště pak byl veden žlutohnědý běhoun. Nátěr se podařilo odstranit až v r. 1991.
V předsíni 1. patra jsou vystaveny tři pozoruhodné uniformy. Nejsou to, jak by se laickému oku mohlo zdát, uniformy vojenské, nýbrž uniformy, ve kterých zasedali poslanci zemských sněmů. Dalbergové měli majetek v Čechách i na Moravě, proto patrně měli právo být členy obou sněmů. Obě bohatě vyšívané uniformy byly slavnostní. Uniforma se zlatým vyšíváním je moravská, uniforma se stříbrným vyšíváním česká. Jednoduchá černá uniforma byla všední. V předpokoji jsou dvoje dveře, které zůstávají před návštěvníky zamčeny. Dveře vlevo vedou do místnůstky, která patrně sloužila jako šatna a dalo se jí projít do dnešní malé jídelny, dříve ložnice. Druhé dveře naproti vchodu vedou na dřevěné točité schodiště, vedoucí nahoru kdysi do pokoje sloužícího, dolů do bytu správce, či dříve zcela ven z budovy. Tak se mohl komorník dobře pohybovat mezi pánovými pokoji, šatnou a služebními prostory, aniž by musel obcházet reprezentačními místnostmi. Dnešní dětský pokoj sloužil patrně do r. 1859 Karlu Antonu Maximiliánovi, potom jeho synovi Friedrichu Ferdinandovi jako pracovna (její fotografie byly zhotoveny po Friedrichově úmrtí v r. 1908 odborným fotografickým závodem), nakonec jako dětský pokoj Friedrichových vnuků Josefa a Johanna. Patrně při úpravách v r. 1860 byl zde a v následující místnosti, původně ložnici, snížen strop. Po r. 1945 sloužil předpokoj, dětský pokoj, dnešní malá jídelna i bývalá šatna jako byt; teprve po jeho uvolnění v r. 1955 zde mohla být instalována expozice.
Také fotografie bývalé ložnice (dnešní malé jídelny) se dochovala; řadu předmětů zde vyfotografovaných má zámek stále ve svých sbírkách. Bohužel to nemůžeme říci o svítidlech, předmětech osobní hygieny, textilu apod. Rekonstruovat tyto pokoje by tedy bylo možné jen v náznaku. Dveře vedoucí do šatny jsou dnes zakryty textilní tapetou. Místnost tzv. archivu se dochovala v podstatě tak, jak byla zařízena v letech 1832-1833. Empírové knihovní skříně byly vyrobeny na míru z javorového dřeva, strop byl vyzdoben iluzivní malbou s erby majitele zámku a jeho manželky (Karla Antona Maxe Dalberga a Charlotty rozené Sturmfeder v. Oppenweiler). Všechny památky listinné povahy (rodinný archiv), které zde údajně v knihovních skříních byly až do roku 1958, jsou dnes uloženy v Moravském zemském archivu v Brně. Kromě několika málo knih starší produkce jsou zde nyní většinou knihy Johanna Dalberga, jeho matky Karoliny a jeho tet Heleny a Sophie. Teprve po zestátnění zámku sem byl instalován velký portrét rodiny Geymüllerovy a empírové svícny. Dnešní výzdoba stropu tanečního (zrcadlového) sálu pochází asi až z období po r. 1904, protože kromě dalbergovského erbu je zde také erb rodu v. Raab, ze kterého pocházela Friedrichova manželka, přivdaná sem právě v roce 1904. Autorem výzdoby (nebo jejího restaurování a doplnění) byl dačický malíř Václav Sedlák. Jinak ovšem architektonická výzdoba pochází z empírové přestavby 1832-1833, parkety dokonce z barokní doby, z roku 
1733. Stejná architektonická výzdoba, tedy zdobené hlavice sloupů, byly, a dodnes jsou zachovány za knihovními skříněmi v dnešní knihovně; obě místnosti bylo možno dříve propojit otevřením všech dveří. Friedrich Ferdinand zde měl všechny své přírodovědné sbírky, nevíme ale, v jakých skříních či vitrinách. Po zabudování knihovny v roce 1909 byly obě místnosti odděleny a průchozí zůstaly jen jedny dveře. Knihovní skříně vyhotovila z dubového dřeva a vyzdobila podle návrhu Hanse Prutschera dačická firma Leixner a syn, práce údajně trvaly necelý rok. Výzdoba skříní odráží dobu svého vzniku. Na konzolách vidíme portréty významných lidí té doby; zleva vídeňského starostu Luegera, císaře Františka Josefa I., papeže Pia X., vynálezce Edisona, naproti zkraje Eskymáka jako symbol tehdejšího zájmu o polární expedice, cestovatele Pearyho, hraběte Zeppelina a konečně portrét Indiána. Vztah k přírodě ilustrují vyřezávaná zvířata - veverky, ještěři a orli. Portrét architekta Prutschera je v reliéfu vyřezán na prvním sloupku vlevo. V místě prosklené skříně pod hodinami býval výklenek pro kamna, odstraněný až v r. 1957, tehdy byla místo něj zabudovaná právě prosklená skříň, která dobře zapadá do původního nábytku od firmy Leixner. O obsahu knihovny se lze dočíst podrobně zde.
Následující tzv. Napoleonský salon sloužil Friedrichu Dalbergovi (+ 1914) také jako salon, k němu přiléhala směrem k arkádě jídelna (dnešní rokokový salonek), za salonem byl budoir, a dále ložnice. V přilehlých prostorách dnešní Budíškovické knihovny byl předpokoj a pracovna, dnes bychom možná řekli kancelář, ale její zařízení a přesné využití neznáme. Dochovala se pouze amatérská fotografie Friedrichova salonu, kde na dveřích do knihovny je zavěšen koberec, a řada předmětů (nábytku i obrazů), které jsou dodnes v mobiliáři zámku. Celá tato část hlavního křídla tedy byla pánská, Friedrichova manželka užívala pokoje pod ní v mezipatře. Teprve po Friedrichově smrti se Karolína přestěhovala do jeho pokojů, jak si ostatně přál i ve své závěti. Předpokládáme, že o generaci dříve užívala tyto pokoje Friedrichova matka Kunigunda, která ovšem zemřela už v r. 1892. Děti Kunigundy a Friedricha Ferdinanda (bylo jich celkem osm) užívaly, pokud rodina pobývala v Dačicích, místnosti v 1. patře jižního křídla, o kterých už byla řeč. Nástropní iluzivní malba v dnešním Napoleonském salonu, malé pracovně a Francouzském salonu, bývalé ložnici, pochází také z let 1832-1833. V té době snad byla také v ložnici vestavěna půlkruhová zeď, za kterou vznikla úzká šatna. Z ní se dalo procházet do vedlejší místnosti, bývalé pracovny (či kanceláře). Dnes jsou tyto dveře z obou stran zastavěny knihovními skříněmi, resp. policemi. V mezidveří mezi Napoleonským salonem a malou pracovnou jsou na obou stranách dveře, které budí častý zájem návštěvníků. V komoře vpravo s oknem bývaly police, kde jsme našli zbytky herbářů, rukopisů a jiného nepořádku nejen po posledních majitelích, ale i po poválečných nájemnících, neboť v dnešním Napoleonském salonu byla po válce kancelář svazu mládeže. Nástropní výzdoba byla cigaretovým kouřem tak začernalá, že teprve při restaurování v r. 1985 byly odkryty barvy původní výmalby. V komoře vlevo, bez okna, býval prý kdysi trezor. Využití takových prostor vždy záleželo na majiteli přiléhajících pokojů, a to se samozřejmě měnilo od generace ke generaci. Dvě místnosti sousedící s malou pracovnou a Francouzským salonem (dříve Friedrichův předpokoj a pracovna) dnes zabírají skříně se zámeckou knihovnou z Budíškovic, převezenou sem po zestátnění obou zámků. Skříně sice mají dačické evidenční číslo, svými rozměry však neodpovídají rozměrům místností, a předpokládáme, že byly přivezeny také z Budíškovic. V místnostech je dodnes původní papírová tapeta; podobná je vidět i na fotografiích pokojů Friedricha Ferdinanda. Dnešní textilní tapety byly v expozici instalovány až na přelomu 70. a 80. let 20. století.
Z tzv. Budíškovické knihovny (a také z horní arkády) se vchází do chodby, ze které se dá jít buď dolů po dřevěných schodech (odsud je vchod do depozitáře, dřívějšího pokoje komorné), nebo dveřmi do chodby západního křídla (tyto dveře byly řadu let zazděné, aby byla oddělena část budovy pronajatá nájemníkům, navíc zde byla zazděna el. rozvodná skříň). Za dalšími dveřmi se skrývají úzké dřevěné točité schůdky, které ústily do chodby 2. patra západního křídla. Tato chodba je nyní zdí rozdělena na dvě části: do menší části s jedním oknem vedou právě zmíněné schůdky (je zde uložena zbývající část Budíškovické knihovny), za ní pokračující delší část chodby je pronajata městskému muzeu. Zbývá ještě zmínit se o sklepech. Zámecká budova byla patrně celá podsklepená. Z předního průjezdu je vchod do sklepa pod hlavním severním křídlem a zčásti pod východním křídlem. Odsud býval východ na nádvoří - po schodech do předsíně dnešní ubytovny. Pod severním křídlem je dosud kotel ústředního topení, bohužel už zcela zrezivělý, a trubky pro rozvod tepla a teplé vody. Na druhé straně se dá z tohoto sklepa vyjít dveřmi u vchodu do zámecké kuchyně z chodby svatých. Další části sklepů nejsou přístupné. Vojáci totiž v 50. letech sypali odpady do sklepů, které po zaplnění zazdili. Sklep je také pod hospodářským křídlem, ten se dokonce táhne až pod zámeckou zahradu; ze sklepa vede několik větráků, jeden je právě na zahradě, jeden ve skupině tisů u garáže. Je nutno zdůraznit, že většina předmětů v expozici 1. patra nepochází z původního majetku majitelů. Dědic Johanna Dalberga Franz Karl zu Salm-Salm (*1917), syn Johannovy sestřenice Marie Anny, přišel jako Němec o majetek v českých zemích, tedy i o zámek v Dačicích, na základě Benešových dekretů již v roce 1945 a podle platných zákonů neměl nárok na restituci. Zámek v Dačicích zůstal státním majetkem a patří do správy Státního památkového ústavu v Českých Budějovicích. Když bylo po válce rozhodnuto, že zámek bude zpřístupněn veřejnosti, bylo nutno vybudovat novou expozici. Zpočátku bylo přístupné jen přízemí, schodišťová hala a v 1. poschodí taneční sál a knihovna; ostatní místnosti byly obsazeny nájemníky. Z estetických, ale hlavně z ideových důvodů bylo v 50. letech rozhodnuto vybudovat expozici představující empírové umělecké řemeslo, tak, aby interiér byl sjednocen s architekturou zámku. Do Dačic byly přivezeny předměty vybrané na 62 českých a moravských zámcích, naopak mnoho věcí bylo odvezeno z Dačic pryč (do Jaroměřic n. Rokytnou, Červenou Lhotu, Karlštejn aj.). Po r. 1989 byly schváleny restituční zákony, podle kterých se vrací majetek, zabraný po únoru 1948. Netýká se to tedy budovy zámku, ale některých tzv. svozů - vrátili jsme tedy původním majitelům mobiliář pocházející z Dírné, Radenína, Bíliny, Choustníka, Lukavce a dalších míst. Tyto věci jsme v expozici nahradili restaurovanými předměty z depozitáře.
Správa zámku eviduje celkem 15 387 předmětů, které jsou odborně zpracovány na speciálních kartách s fotografií. Tato evidence je postupně převáděna do počítače. Největší část mobiliárního fondu tvoří grafika, je to kolem 11 tisíc inventárních čísel. Zajímavá je zde sbírka hodin - z celkového počtu 24 hodin (nepočítáme-li věžní hodiny) pouze 6 exponátů bylo přivezeno z jiných zámků; většina tedy pochází z původního zařízení zámku. Fond dačické zámecké knihovny čítá přes 24 tisíc svazků, a jeho katalog je badatelům k dispozici nejen v zámku, ale také v Knihovně Národního muzea v Praze. V budově zámku jsou dále uloženy dvě tzv. svozové knihovny, pocházející z nedalekých Budíškovic (v tamějším zámku je dnes Domov důchodců) a ze zámku Roztěž u Kutné Hory, který také patřil Dalbergům. Dnešní vzhled zámku je výsledkem rekonstrukce fasád z let 1990-1992. Pod zbytky žluté omítky, pocházející pravděpodobně z roku 1910, byly nalezeny fragmenty omítky zelené. Zelený odstín, korespondující dobře s empírovým stavebním slohem, byl tedy zvolen i při poslední opravě fasády. Zámek nemá žádné prostorné sály, ani tolik místností, kolik by se zvenku mohlo nezasvěcenému zdát. Podle plánů jsme zjistili, že celková plocha prostor je 3 292,5 m². Z toho však celou třetinu zabírají průjezdy, chodby, schodiště a drobné komory. Expozice zámku přístupná veřejnosti zabírá další třetinu celkové plochy; je to celkem 18 místností. Zbývající třetina je zčásti pronajata Městskému muzeu, a zčásti využita správou zámku jako provozní místnosti, byty a depozitáře. Rekonstrukce fasád, hospodářského křídla, nádvoří a vstupu do zámku v letech 1990-1996, i systematická péče o park zhodnotily dačický Nový zámek pro současnost. Zámek tak skýtá návštěvníkům možnost kulturního zážitku prohlídkou jeho interiérů, prohlídkou expozice a výstav Městského muzea, které sídlí v jižním křídle, nebo možnost odpočinku na nádvoří či procházky v zámeckém parku. Za letních večerů ožívá nádvoří také díky koncertům a divadelním představením.
Literatura:
[1] BALCÁREK, Pavel: Rodinný archiv Dalbergů. (1306)-1945. Inventář. Brno, Státní oblastní archiv, 1984. - Strojopis.
[2] BARTUŠEK, Ant.: Dačice. Státní zámek, město a památky v okolí. Praha 1960.
[3] BERINGER, J. - JANOUŠEK, J.: Město a panství Dačice. Dačice 1893.
[4] BISOVÁ, Jana: Dalbergové v Německu a v českých zemích. Stručné dějiny rodu komořích z Wormsu, svobodných pánů z Dalbergu. - Nepublikováno.
[5] BISOVÁ, Jana: K identifikaci portrétů v dačickém zámku. - Muzejní a vlastivědná práce - Časopis společnosti přátel starožitností, roč. 36 (106), 1998, č. 4, s. 203-208.
[6] BISOVÁ, Jana: Obrazová portrétní galerie na Státním zámku v Dačicích. - Nepublikováno.
[7] BISOVÁ, Jana: Osteinové v Německu a v českých zemích. - Muzejní a vlastivědná práce - Časopis společnosti přátel starožitností, roč. 38 (108), 2000, č. 1, s. 18-28.
[8] BISOVÁ, Jana: Správa Státního zámku v Dačicích po roce 1945. - Nepublikováno.
[9] BISOVÁ, Jana: Zámecká knihovna v Dačicích. - Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků Národní knihovny v Praze, 14/1997, s. 131-140.
[10] DAČICE 1183-1983. Dačice, Městský národní výbor, 1983.
[11] DUNDÁLEK, Jan Nepomuk: Geschichte der Stadt Datschitz. Brünn 1859.
[12] HALASOVÁ, Libuše: Dačice. Studijní text, schválený SPS 1958. - Strojopis.
[13] HAMERNÍKOVÁ, A. - VERBÍK, Ant.: Velkostatek Dačice. 1607-1947. Inventář. Brno, Státní archiv, 1970. - Strojopis.
[14] Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Jižní Morava. Praha, Svoboda, 1981, s. 85-87.
[15] CHARVÁTOVÁ, Ema: Dačice. České Budějovice 1964.
[16] KŘÍŽEK, František: Dačický listinář. Dačice 1941.
[17] KŘÍŽEK, František - ČERNÁ, V.: Dačice. Praha 1943.
[18] KUČEROVÁ, Marie: Dačice v dobové fotografii a pohlednici. Dačice, Městské muzeum a galerie, 1999, s. 59-62.
[19] PLAČEK, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha, Libri, 1996, s. 130-131.
[20] POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Praha, Academia, 1977. Sv. I. , s. 238-243.
[21] PROKOP, A.: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung. Wien 1904.
[22] STEHLÍK, Michal a kol.: Dačický uličník. Dačice, Městské muzeum a galerie - Krasohled, 2001, s. 13.
[23] SVOBODOVÁ, Kateřina: Dačice. České Budějovice, KSSPPOP, 1987.
[24] SVOBODOVÁ, Kateřina: Státní zámek Dačice. Průvodcovský text. České Budějovice, KSSPPOP, 1981.
[25] TIRAY, J.: Vlastivěda moravská. Dačický okres. Brno 1925.
[26] VLČEK, Pavel: Encyklopedie českých zámků. Praha, Libri, 1994, s. 142-143.
[27] WOLNÝ, Gregor: Die Markgrafschaft Mähren topographisch, statistisch und historisch geschildert. Bd.VI. Iglauer Kreis und mährische Enklaven. Brünn 1842.
[28] ZWACH, Josef: Denkwürdigkeiten der Stadt Datschitz. Wien 1860.
